Od utopie smíření k věku smíšení
PAVEL BARŠA / 13:45 Devatenácté a dvacáté století vidělo svět prizmatem dichotomií, jejichž strany představovaly heterogenní a vzájemně se vylučující vrstvy skutečnosti. Přírodní vědy odkrývaly a manipulovaly determinovanou realitu hmoty, humanitní vědy zkoumaly svobodnou realitu ducha. Proti opakujícím se procesům přírody stály jedinečné příběhy dějin. Tomu odpovídalo dvojí pojetí svobody: byla poznanou nutností, ale také tvořením z ničeho. V utopických vizích minulých dvou století představoval rozvoj dvou typů svobody rovnoběžky, které se asymptoticky přibližovaly. V místě jejich dotyku se měl člověk stát počátkem sebe sama-pozemským bohem. Protiklad mezi ním a přírodou – duchem a hmotou – by byl překonán. Utopické naděje minulých dvou století na dokonalé naplnění vystřídaly dnes obavy z apokalypsy. Vize smíření či překonání protikladu člověka a přírody nám dnes již nic neříká, neboť je již nemůžeme chápat jako dvě heterogenní vrstvy bytí. Oddělení ducha a hmoty, budoucnosti a minulosti, rozumu a tradice vystřídalo jejich smíšení.