Kdo chce zapalovat, musí hořet: šíření lidské kultury jako alternativa biologické dědičnosti
PETR TUREČEK / 10:00 Množství lesa, které ročně podlehne na západě Spojených států požárům, roste v čase exponenciálně. Stejná funkce dokáže popsat i šíření viru během pandemických vln a úspěšné tažení kresleného vtipu internetem. Pokud se každý pobavený uživatel rozhodne přeposlat obrázek dvěma přátelům, kteří jej ještě neviděli, exponenciála (1, 2, 4, 8, 16,…) je na světě.
Proč se zrovna exponenciální růst vynořuje na tolika místech v přírodě, zvlášť pokud se do hry vmísí činnost člověka? Proč vypadá průběh adaptace exponenciálně, pokud se odehrává prostřednictvím kultury, ale lineárně, pokud musí organismy vystačit s rekombinací genů a s novými mutacemi? Jaký mělo význam, že jsme část své přizpůsobivosti odveleli z biologické dědičnosti na sociální učení a kulturní přenos, a oč jsme tím přišli? A je možné, že i tato "nová dědičnost" časem najde cestu do bezpečného závětří lineárních funkcí a konstant? Zatím nevíme, zda si lze představit využití ohně bez sociálního učení, víme však, že kulturu dnešního typu plnou pověstí a mýtů si bez našeho nejdůležitějšího domestikanta, bez plamenů pohlcujících dříví i tmu, bez táborového ohně, u nějž se vyprávějí dlouhé příběhy, představit nelze.