David Bartoň / Krajiny
KRALUPY NAD VLTAVOU, Kars Gallery / 27.března - 30.července
Kurátoři: Pavla Kořínková, David Bartoň
Hudební doprovod: Vladimír Merta. Úvodní slovo: Jiří Tichý.
Vernisáž 27.3 od 17:00. Náměstí G. Karse 2068, Kralupy nad Vltavou
Moderní krajiny inspirované Vysočinou. Miroslav Koval: "David je krajinář; figurou se zabývá jenom okrajově, v drsně laskavých portrétech hospodských hostů a často i nejbližších přátel. Tou jemu vlastní přírodou je okolí Telče, ale i Johnovy rodné Třešti a Třebíče, osamělá pole v krajině ticha bez lidí. Syrová planina větrů a vleklých zim Vysočiny je malovaná pod vysoko položeným obzorem a někde i bez nebe, místem přesně daná a zároveň tvarově až na dřeň oproštěná. Pamětí venku vstřebaná a jen zběžně zaznamenaná v rozložení svých prvků, v základních liniích a ve slovních poznámkách. Maluje podle nich doma hutnou šedí, bělobou a okrem, ale i jasně červenou barevností hlíny, ostrou žlutí nebo oranžovou, zelení a modří; plnou silou sytých olejových barev. Nezkažen školami, je přirozeně otevřený všemu, co přichází a samo se nabízí, co ho zaujme a těší. Nebojí se být ani zdánlivě naivní. V poloze čistotou výrazu blízké Art brut věrně drží se viděného až do jeho podružných detailů, a zároveň svůj obraz podřizuje ryze výtvarné skladbě. Nechává plochu prostoupit uzlovými body a jindy duhovými pruhy, protkanou sítí cest a osnovou brázd v jejich vláčném plynutí. Maluje nejen zvolené místo, ale i niterně proměněnou samokrajinu malby, ponořený v čiré radosti z barev. Až bytostná malba je mu tak cílem; je ale i sondou k duši země a způsobem živého dotyku s ní."
David Bartoň se narodil v Táboře. Vystudoval gymnázium v Českých Budějovicích a Vysokou školu zemědělskou v Brně. Od roku 1989 žil na Českomoravské vrchovině. Pracoval jako zemědělský inženýr, skladník, hostinský, keramik. Od roku 1998 je výtvarníkem na volné noze a kurátorem desítek výstav jiných výtvarníků. V letech 1998-1999 spolupracoval s básníkem Jiřím Dědečkem a režisérem Zdeňkem Tycem na 25 dílech televizního pořadu "Cizí slovo poezie". V letech 2005-2010 vedl Městskou galerii v Telči. Své obrazy představil na devadesáti samostatných výstavách v České republice, Rakousku a Itálii. O jeho obrazech psali Jaromír Zemina, Ivan M. Jirous, Věra Jirousová, Jiří Tichý, Jiří Valoch, Milan Kozelka, Luigi Meucci Carlevaro. Maluje převážně krajinu Českomoravské vysočiny, oblast, kterou malíř Karel Valter označoval jako 3T (rámovaná městy Telč, Třešť a Třebíč). Menší část autorovi tvorby je figurální, inspirovaná lidmi z hospod a přáteli z undergroundu. Maluje olejovými barvami na sololit či plátno. Svými obrazy doprovodil v roce 2013 film Zdeňka Tyce "Jako nikdy", jež je příběhem umírajícího malíře, kterého ve filmu hraje Jiří Schmitzer. V roce 2018 byl účastníkem projektu konceptuální umělkyně Kateřiny Šedé "Normální život" v Českém Krumlově. Roku 2019 reprezentoval Kraj Vysočina na rezidenčním pobytu a výstavě v dolnorakouském Gross Siegharts (Kunstfabrik). Během virové pandemie v letech 2020-2021 namaloval soubor pláten s námětem Apuánských Alp či moře, které pak i v Itálii vystavoval. Žije a maluje v Praze, Telči a Pietrasantě.
Jiří Tichý je český spisovatel, výtvarník, novinář, signatář Charty 77 a politický vězeň komunistického režimu. Vystudoval Střední průmyslovou školu grafickou a vyučil se typografem v tiskárnách národního podniku Svoboda.
V srpnu 1968 odcestoval do Vídně a odtud po dvou měsících do Izraele. Po návratu do Československa pracoval v tiskárně, pak dělal kulisáka v Divadle za branou. Obnovil některá přátelství, seznámil se s Karlem Neprašem a Otakarem Slavíkem a stal se partnerem kunsthistoričky Marcely Pánkové. Začal se zabývat výtvarným uměním a po zrušení Divadla za branou přešel jako asistent do Národní galerie. Svým jménem kryl publikace některých nepohodlných autorů (Tomáš Pěkný, Pavel Šrut). Po podpisu Charty 77 odešel na méně exponované místo dokumentátora v archeologickém oddělení Muzea hl. m. Prahy, ale ihned po zveřejnění podpisu byl z Muzea vyhozen. Pracoval krátce jako číšník a pak sedm let jako dělník u Vodních staveb. Do roku 1989 pak byl zaměstnán v podniku Sady, lesy a zahradnictví Praha. Pracoval v disentu a rozmnožoval samizdat Informace o Chartě (Infoch) až do roku 1988, kdy ve vězení zemřel disident Pavel Wonka. Tehdy s Ivanem Jirousem sepsal protestní petici "Tak dost!", byl zatčen a vzat do vazby a odsouzen. Je autorem textů k výstavám v neoficiálních galeriích. Působil jako publicista v časopisu Respekt a výtvarný redaktor časopisu Ateliér. Vydal knihu samizdatů a polistopadových fejetonů "Od dubna do dubna" a vydal autobiografický román Výlet o své cestě do Izraele. Spolupracuje s Českým rozhlasem, píše fejetony a výtvarné recenze do různých periodik a jejich internetových verzí. Krátce pracoval jako kustod v Národní galerii v Praze.
Vladimír Merta je velká osobnost naší kulturní scény a společenského života. Je písničkář, publicista, spisovatel, fotograf, architekt a autor filmové hudby a filmový režisér. Jeho otec válečný veterán Augustin Merta hrál na housle a matka zpívala. Vystudoval architekturu na ČVUT (absolvoval v roce 1971), poté v letech 1971–1976 studoval na FAMU, studium zde zakončil filmem Smrt krásných srnců podle knihy Oty Pavla. Na konci 60. let nahrál ve Francii písničkářské album Ballades de Prague. Byl členem folkového sdružení Šafrán. Je zakládajícím členem Evropského kulturního klubu a aktivním členem OSA.
Kars Gallery je soukromá galerie, kterou založil Galerie podnikatel a kralupský rodák Petr Závodský. nese své jméno po významném malíři. Georges Kars (Jiří Karpeles) při svých návštěvách rodného města mezi dvěma světovými válkami se přátelil s pracovníky místního krajinského muzea a probíral s nimi také své plány na vybudování své galerie v Kralupech nad Vltavou, kam by odkázal všechna svá díla. Bohužel jeho náhlá smrt na konci světové války přerušila veškeré další úsilí v tomto směru. Po ukončení druhé světové války se jeho žena Nora Kars vydala z francouzského exilu zpět do Československa hledat ztracené obrazy, které zde zanechali Karsovi při útěku před nacisty. Sbírka asi 300 obrazů, jeho i francouzských přátel (Picasso, Utrillo, Pascin, Valodonová, Chagall, Derain a dalších), které do té doby nashromáždili, byla nacisty zkonfiskována a předána k rozprodeji. O Karsovy obrazy jakožto židovského umělce nebyl zájem. Po velmi komplikované cestě nakonec byla bedna obrazů předána městu Kralupy nad Vltavou. Nezájem komunistů o sbírku německého malíře způsobil jejich uložení v depozitáři Okresního vlastivědného muzea na zámku v Nelahozevsi. Dnes je pozůstalost této sbírky vystavována v Městském muzeu ve Velvarech a město Kralupy nad Vltavou si může díla alespoň zapůjčovat. Když v roce 2016 začalo město Kralupy nad Vltavou připravovat přestavbu jedné z částí parního mlýna rodiny Karsů, rodiště malého Georgese, na bytový dům, vznikla zároveň i myšlenka vybudovat v přízemí tohoto domu galerii a muzeum Georgese Karse. V roce 2024 proběhla kolaudace a následná instalace Karsových děl. Záměrem oživení prostor galerie a muzea je také provádět v části galerie i pravidelné vernisáže současných umělců a malířů. Muzeum Georgese Karse v Kralupech nad Vltavou bylo slavnostně otevřeno 27.11.2025.