19:30 / Emancipace jako mucholapka

ROBERT SMUTNÝ

Reflexe k aktuálním myšlenkám Václava Bělohradského.

Cílem Wittgensteinovy filosofie bylo "ukázat mouše narážející na sklo cestu ven" – sklem v této metafoře je Fliegenglas, lahvovitá nádoba sloužící k chytání mušek. Podobně jako mouchy v této pasti jsou lidé drženi v zajetí "prostředky naší řeči", když nakládají se slovy jako je vědění, bytí či předmět metafyzickým způsobem, říká Wittgenstein. Pojmem, který s trochou nadsázky uvrhl do pasti značnou část moderního myšlení o politice a společnosti, byla emancipace. Nestala se pojmem užívaným metafyzicky, ale spíše myticky, když za úkol a smysl pozemských dějin vytyčila zbavování se všech závislostí, které si člověk sám nezvolil: tak jako v náboženství, vládne nad námi i zde výtvor naší vlastní hlavy, mohli bychom parafrázovat Marxe.

V základech novověké filosofie, ať už se zabývá poznáním či podobou společenského uspořádání, leží specificky pojatý člověk – subjekt. Subjekt Descartových metafyzických spisů (odlišný od "skutečného člověka" coby psychosomatické bytosti), je netělesnou a nezávislou entitou, která si díky těmto svým charakteristikám dokáže metodicky zjednat jistotu poznání. Lidé-subjekty anglických politických filosofů, Thomase Hobbese a Johna Locka, jsou ve svém přirozeném stavu nezávislí: především nezávislí na patriarchální moci vládců i kterékoliv jiné moci, která by se chtěla prohlašovat za přirozenou. Díky této nezávislosti se mohou svobodně (zároveň ovšem na základě rozumové nutnosti) rozhodnout vstoupit do politického společenství.

"Nejprve má člověk potíže vymanit se ze svých okovů, a nakonec se musí emancipovat rovněž od své emancipace! Každý z nás musí trpět, i když v dosti různé míře, nostalgií po okovech, dokonce i poté, co tyto okovy zlomil, " píše v roce 1882 Nietzsche psycholožce a spisovatelce Lou Salomé. Jako by tím pojmenovával význačný aspekt konzervativní reakce, která proti liberálnímu vzývání svobody a nezávislosti postavila závislost spočívající v podřízenosti a respektování neměnných hierarchií. Dodejme ovšem, že se jednalo o pouta, kterými chtěli konzervativci spoutat nikoli sami sebe, nýbrž zejména probouzející se masy hlásící se o slovo a hlasitě vznášející otázku sociální. Můžeme se emancipovat od emancipace, aniž bychom spoutávali ostatní, ale abychom sami pozitivně přijali určitá pouta, která nás mohou osvobozovat? Musíme pojem (a s ním spojený projekt) emancipace zavrhnout, jak po nás požadují mnozí konzervativci, anebo s ním můžeme nakládat soudně? Znamenalo by to jej jednak používat přiměřeně naší historicky nahodilé situaci a tím od ní zaujmout odstup hodný liberálních ironiků, jednak využít soudnost jako politickou schopnost a ve svém uvažování solidárně zohlednit druhé, jak slavně vyzdvihla Hannah Arendt.

Nezávislé či dokonce netělesné subjekty představují pouze modely, užitečné fikce, jejichž využití může být ospravedlnitelné pouze v rámci konkrétní dějinné chvíle. Tyto modely by nám však neměly zastírat povahu "skutečného člověka", který je zranitelný, omezený co do svých možností, odkázaný na pomoc druhých a závislý na svém okolí. Přijetí této závislosti a její začlenění do našeho myšlení nepředstavuje krok ke kapitulaci a podřízení se. Naopak se může stát způsobem osvobozování se, které nekončí u proklamování "formální svobody", nýbrž vede k žitelnějším životům.

Emancipovat se od emancipace-mucholapky znamená promýšlet lidskou svobodu v souvislostech reálných životních podmínek tělesného světa.

Kdo je Robert Smutný